Jakub Jan Ryba skladatel

Rybovo skladatelské umění se zrodilo díky prostředí, v němž odmalička vyrůstal. Otec mu byl prvním učitelem skladby a Ryba byla již jako malý zaujat mnohými hudebními skladbami, které měl možnost slyšet. V rodině zněla především církevní hudba, vždyť jeho otec byl přeštickým a později nepomuckým varhaníkem, ale také skladatelem. Po prvních pokusech přišlo inspirující pražské prostředí, v němž jej uchvátila hudba pražských chrámů, kde začal poprvé vskutku tvořit a dostavila se i první pochvalná uznání autorit, jichž si Ryba nesmírně vážil. S obrovskou láskou k hudbě přišel Ryba do Rožmitála vykonávat povolání, které bylo značně časově náročné. Bylo jeho povinností komponovat skladby pro potřeby kostela, především mše, ale on nezůstal zdaleka jen u nich. Již v Praze měla úspěch jeho komorní díla, v tvorbě dalších pak v Rožmitále pokračoval. Ryba působil jako regenschori (ředitel kůru) a varhaník ve farním kostele Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále, kam docházel z městské školy vzdálené odtud asi 1 km cesty, a vedle toho ještě ve filiální kapli sv. Jana Nepomuckého poblíž školy na rožmitálském náměstí. Tato kaple byla v letech 1904-5 přestavěna a původní varhanní nástroj byl nahrazen novým, jednomanuálovým a pneumatickým z r. 1905. Varhany, na něž tu Ryba hrával, se do dnešní doby nezachovaly.

Jinak je tomu u nástroje starorožmitálského kostela. Varhany pořízené na vlastní náklad farářem Antonínem Platnýřem roku 1750, zde stojí dosud. Více o nich zde. Řadu svých skladeb Ryba napsal pro potřeby starorožmitálského kůru, s výjimkou těch, které byly věnovány kůrům vyspělejším, především plzeňskému. Do Rožmitála se na provedení slavnostnějších skladeb sjížděli hudebníci a zpěváci z blízkého okolí, tak je tomu ostatně i dnes při provedeních jeho České mše vánoční. Pro zdejší kůr si však musel vychovávat nové hudebníky a zpěváky, vyučoval proto zpěvu, hře na varhany, klavír, housle, violu, violoncello, flétnu, klarinet a lesní roh. Všechny tyto nástroje sám dobře ovládal, nejlépe však své milované housle a také varhany, což vyplývalo ze samotné podstaty jeho funkce regenschoriho a varhaníka. Toto postavení vyžadovalo od učitele mnoho času, musel se věnovat škole i kůru a svou práci mezi ně rozdělit. I přes nespornou lásku k hudbě byl Ryba především učitelem.

Katalog Rybových skladeb zpracoval dr. Jan Němeček v monografii Jakub Jan Ryba, život a dílo. Jedná se o oficiální katalog, jehož čísla uvádíme v závorkách za názvy jednotlivých děl.

Rybovy světské skladby

Jako jeden z prvních začal Ryba psát umělé písně, v nichž zhudebňoval texty našich obrozenců, především Vojtěcha Nejedlého, Antonína Puchmajera, Šebestiána Hněvkovského. V tomto svém počínání byl jistě veden láskou k rodné řeči. Největší význam je dnes přikládán jeho prvním sbírkám písní Zwölf böhmische Lieder a Neue böhmische Lieder. Nejstarší sbírkou písní na české texty je Zwölf böhmische Lieder (1800) (N 491-502). V textech převládají milostné motivy anakreontské poezie, které se mísí s motivy vlastenectví. Nejpopulárnější písní této sbírky se stala Ukolébavka (text V. Nejedlého) Spi má zlatá boubelatá, jejíž text Ryba zhudebnil dvakrát a jež následně téměř zlidověla. Vlastenecké snažení Rybovo pochválil zaslaným listem sám Antonín Puchmajer.

Druhá sbírka dvanácti písní vyšla roku 1808 pod názvem Neue böhmische Lieder (N 503-514). Mezi texty převážně milostnými či baladickými vyniká úvodní píseň Na Čechy s výrazně vlasteneckým zaměřením. Kompozicí umělých lidových písní Ryba vstoupil na nelehkou půdu, zde chyběla návaznost na starší dobu, on si však byl tohoto obtížného úkolu vědom a zhostil se ho podle svého nejlepšího přesvědčení.

Vedle písní určených především měšťanské společnosti, tvořil však také písně pro děti. Dvoudílná sbírka Dar pilné mládeži, obsahující 12 lehkých a příjemných písní v doprovázení fortepiána (vydány 1829) (N 517-528) je složena především z didaktických písní, jejichž poslední strofy obsahují vždy nějaké ponaučení. Některé z textů si autor napsal sám, např. píseň Klavír. Rybova činnost v písňové oblasti byla vskutku průkopnická. Svým úsilím podnítil k její tvorbě řadu následovníků.

Je známo, že Ryba napsal úctyhodný počet světských skladeb, z nichž je však dochován jen nepatrný zlomek. V největší míře toto platí o Rybově tvorbě komorní. Vedle tří duetů, resp. sonát pro violu a violoncello, dvou duetů pro housle a klavír se nám do dnešní doby dochovaly jen čtyři kvartety. Erstes und zweites Quartett im strengen Styl – a moll a d moll z r. 1801 (N 550-551) a tzv. flétnové Quartetti – C dur a F dur z r. 1811 (N 552-553).

Podobně je tomu s díly symfonickými. Z 35 symfonií a 35 serenád je až na jednu symfonii a jednu kasaci vše ztraceno. Čtyřvětá Symfonie in C major (N539) pochází zřejmě z mladších Rybových let. Šestivětá Cassatia in C (N 540) napsaná před rokem 1806, je skladbou velmi svěží a patrně jedinou zachovanou z oněch 35 serenád.

Z více než 38 koncertů se zachovalo jen torzo. K nejstarším patří dvouvětý Koncert pro housle a orchestr F dur z r. 1784 (N neuvádí) a dvouvětý koncert pro lesní roh Concerto in Dis a cornu (N 541), jehož orchestrální party nejsou však v úplnosti zachovány. Concerto pour le Violoncello (N 542) z roku 1800 a o rok mladší houslový koncert Un grand concert pour le Violon principal d moll (N 543) patří mezi pozoruhodná a zároveň nejobsáhlejší Rybova díla, která rozhodně převyšují běžné kompozice kantorů jeho doby.

Někde na hranici mezi světskými a duchovními skladbami stojí Rybovy varhanní skladby. Jediným dochovaným cyklem těchto skladeb je sbírka Novae et liberae cogitationes (Nové a svobodné myšlenky) per Toccatas, Phantasias, Fugas et Preludios expressa, organoque accomodata 1798 (N 486-490), kterou Ryba věnoval bratru Václavovi. Tento nedokončený soubor varhanních skladeb je důkazem Rybova varhanického mistrovství, ale též jeho pokrokových hudebních snah. Latinské poznámky, jimiž doprovodil Toccatu C dur, podávají filosofický výklad hudebních myšlenek a předznamenávají romantismus.

Rybovy církevní skladby

Mezi velikým množstvím Rybových duchovních děl zaujímají významné postavení zejména jeho duchovní písně, pastorely a mše. Svaté Hoře u Příbrami byly věnovány jednohlasé mariánské písně Svatohorský kůr (N 9-16), u nichž se nám zachoval orchestrální doprovod. Podobně je tomu u písní svatojánských Oktáv neb osmidenní pobožnost k sv. Janu Nepomuckému (1803-4) (N 1-9). Vokální hlasy se dochovaly u Pohřebních písní (1804-5) (N 17-31), v nichž převládá světský ráz. O této sbírce se zmiňuje v deníku i Rybův syn: „Nejoblíbenější se staly jeho Pohřební písně, které se zpívávaly podle potřeby při pohřbech v četných českých obcích v melodiích, které k nim otec také složil." Vztahují se k nejdůležitějším příležitostem společenského života, jejich účelem je útěcha a slitování. (…) Na něho samotného se právem hodí toto místo z pohřební písně na učitele:

Dokladem vyspělé pěvecké techniky v Čechách po roce 1800 jsou Rybovy árie, duety a tercety. Texty árií jsou až na výjimky mimoliturgické. Velké koloraturní árie psal Ryba především pro soprán.

K hodnotným a honosným Rybovým áriím patří zejména koloraturní árie věnované plzeňskému kůru. Z nepřeberného množství církevních děl různé tematiky a různého rozměru je důležité zmínit především velké latinské Stabat mater z r. 1805 (N 440) věnované Plzni, především „spolu dohlížiteli plzeňského kůru panu Matasovi“. Stabat mater zhudebnil Ryba celkem třikrát, dvakrát česky. Nikdo z českých kantorů před ním ani po něm tak neučinil. S Plzní se Ryba dostal do styku skrze ředitele bartolomějského kůru Františka Křepelku. Ryba o tom píše: „… a tak mně pokynul, abych pro Plzeň nějaké oratorium sepsal. Tato práce, ač jsem právě téhož času se svým obyčejným neduhem zápasil, byla v šesti nedělích vykonána. Od toho času, co v muzice píši, i Plzni na vděčnost obětuji. Neb jsem nyní tomuto místu velmi zavázán.“ 28. května téhož roku se stal čestným měšťanem města Plzně.

Mešních skladeb, které byly z církevních kompozic nejdůležitější, se nám zachovalo celkem 89. V mešní tvorbě vyšel Ryba z klasicismu a dospěl až k základům romantismu. Mše psal celý život, proto na nich můžeme sledovat jeho skladatelský vývoj. Missa in Nativitate Domini in nocte (Missa pastoralis in C major z roku 1805) (N 385), zařazená samotným autorem do souborného cyklu Cursus sacro harmonicus, Missa in E minor ze souboru Tres missae serio stylo z roku 1802 (N 383) a Missa in Dominica infra Octavam Nativitatis Domini (Missa pastoralis in B flat major z roku 1808) (N 393) z cyklu Cursus sacro harmonicus byly vydány na kompaktním disku s názvem MISSAE v roce 1993. Tres missae serio stylo C dur, a moll, e moll (N 381-3), věnované řediteli kůru a strahovskému knihovníkovi Janu Bohumíru Dlabačovi jsou ukázkou technické vyspělosti Rybovy vokální i kontrapunktické složky.

Soubor Cursus sacro harmonicus (I.svazek – r. 1808, II. svazek – r. 1810, III. svazek – r. 1802-13), IV. svazek – r. 1814) koncipoval Ryba jako několikasvazkové dílo, jež mělo obsahovat duchovní skladby – mše, graduália, offertoria na všechny neděle církevního roku. Obsahuje množství různě hodnotných skladeb, komponovaných většinou na klasickém základě. Je důkazem neúnavné, cílevědomé a poctivé autorovy práce.

Ve svých četných pastorálních skladbách navázal Ryba na skladby stejného charakteru z 18. století, ale dospěl až k vyspělým kompozicím, které představují vrchol tohoto typicky českého útvaru. Text si na podkladě známých lidových koled psal většinou sám.

Mezi česko-latinskými kompozicemi, jež byly dokladem průniku národního jazyka do liturgie, má své důležité místo především Rybova nejstarší mše tohoto druhu Missa in D festis Nativitatis Christi (N 348) z roku 1788 (v tomto roce přišel Ryba do Rožmitála). Musíme však zmínit především tzv. II. českou mši půlnoční (N 417), jak byla vydavatelem J. Michálkem nazvána česko-latinská Rybova mše, jejíž rukopis z farního archívu v Bubovicích u Březnice je dnes nezvěstný. Zde se již projevuje Ryba, jakého jej známe především z České mše vánoční, zaujatý českým lidovým prostředím a českou krajinou. Její český text je neliturgický. Tato mše je mezi hudebníky nazývána „druhou Rybovkou“, ale vznikla mnohem dříve než samotná „Rybovka“. Poprvé byla nahrána v roce 1998 spolu s Českou mší vánoční

Mezi českými pastorálními kompozicemi zaujímá nejčestnější místo pastorální mše z roku 1796 Missa solemnis Festis Nativitatis D. J. Ch. accomodata in linguam bohemicam musicamque redacta per Jac. Joa. Ryba etc., jež je celému světu známa jako Česká mše vánoční „Hej, mistře…“ (N 377). Vznikla v pro autora příznivé době, plné ideálů a předsevzetí. Vystupují zde čeští pastýři Jozka, Kuba, Ferda, Janek, Tomek, ale i mistr. Okamžik Kristova zrození se promítá do prostředí českého venkova, snad přímo rožmitálského okolí, např. „jdi za horu, vzbudiž všechny lidi v boru (Boru), Záleský (Zálesní) kraj. (Bor – vesnička za „horou“ Korunou; Zálesní kraj – za lesem – Hvožďany, Roželov, ale i Padrť, Záběhlá aj.) Můžeme vskutku s dr. Němečkem konstatovat: „Není snad optimističtější skladby nad tuto. (…) Je to vpravdě skladba česká.“ Nejstarším známým pramenem, z něhož vychází všechna ostatní vydání mše, není autograf, ten je nezvěstný již od autorovy smrti. Ryba nadepsal pouze titulní list, obálku, v níž byly uloženy jednotlivé hlasy. Jsou uloženy v Muzeu české hudby v Praze. Podle autorovy datace na této obálce byla skladba napsána „ve věku 31 let“ roku 1796.

Ryba napsal mnoho pastorel, ať již sólových či dialogických, mezi nimiž mají své místo především roztomilé, v barokních skladbách se inspirující, ukolébavky. K nejpůvabnějším patří a dnes nejrozšířenější z nich je sopránová árie Rozmilý slavíčku (N 101) s doprovodem flétny, dvou lesních rohů, dvou houslí, kontrabasu a varhan. Z šesti Chválozpěvů k slavnosti narození Páně jsou vedle této ukolébavky známy Milí, synáčkové (N 99), S pastýři budu muzikovat (N 102) a především Spi, spi, neviňátko (N 103). Četné pastorely veřejnost poznala díky nahrávce Kühnova dětského sboru z roku 1989. Mezi nejoblíbenější patří Housle, zněte (N 90) a Srdce plesá (N 91) obsažené v Rozličných nábožných zpěvech pro začátečníky (1815). Pro všechny tyto skladby jsou společné vánoční atmosféra, barokní líbeznost, radost, barvitá instrumentace a neobyčejně citově působivá melodická linka.

Objev ve Starém Rožmitále

V letech 1972 – 1978 působil v Rožmitále jako farář PhDr. Miloslav Vlk. Na podzim roku 1975 objevil na farské půdě při skartaci písemností latinsky nadepsanou knihu „Libellus Caeremonialis“. Jednalo se o knížku obsahující všechny církevní obřady katolické církve, která byla sepsána Jakubem Janem Rybou roku 1795 pro jeho vlastní potřebu. Mezi detailními poznámkami o církevním zpěvu o svátcích byla na straně poznámek velkopátečních zpěvů do knihy vlepena partitura dosud neznámé skladby, velkopátečního hymnu „Ecce, quomodo moritur iustus“ (Hle, jak umírá Spravedlivý). Hymnus byl zkomponován pro smíšený sbor s doprovodem dvou lesních rohů. Skladba byla zásluhou Huberta Hoyera a P. PhDr. Miloslava Vlka přepsána do dnešní notace a na Velký pátek roku 1976 zde byla poprvé po svém objevení provedena. Od té doby se v Rožmitále na Velký pátek zpívá každý rok. S objevem byli seznámeni pracovníci příbramského archívu, ale ceremoniář zůstal na popud zdejšího administrátora ve starorožmitálském farním archívu. V současnosti je uložen v Okresním archívu v Příbrami.

Ryba teoretik

V Rybově době nebyl českým skladatelům a hudebníkům k dispozici žádný teoretický spis, z něhož by mohli čerpat a mohli se poučit. Proto se sám rozhodl napsat takovéto dílo. V letech 1799 – 1800 tak vznikly Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnímu, jež vyšly až po autorově smrti v roce 1817. Dílo obsahuje tři knihy, z nichž první má čtyři, druhá třináct kapitol a třetí je slovník. V páté kapitole druhé knihy uvádí autor česká pojmenování posuvek: křížek = vyvyšovatel, bé = snižovatel, dvojitý křížek = nadvyvyšovatel, dvojité bé = podsnižovatel, odrážka = uváditel. Další kapitola pak přináší nové názvy pro takt: 3/2 = třídvoják, 3/4 = tříčtverák, 3/8 = tříosmerák, 6/4 = šestčtverák. V následující kapitole autor seznamuje s českými termíny pro pauzy. Pomlčku čtyř taktů nazývá čtyřtaktník, dvou taktů dvoutaktník, podobně pak taktník, polotaktník, čvrtník pro čtvrťovou pauzu, 1/8 = poločtvrtník, 1/16 = vzdychač, 1/32 = plašinec, 1/64 = mizič. Rybovo dílo je vskutku průkopnickou prací, popularizující hudbu po všech stránkách. Svými návrhy nového českého názvosloví dal cenný podnět a inspiraci svým následovníkům.

Přečtěte si: Němeček, Jan: Jakub Jan Ryba. Státní hudební vydavatelství, Praha 1963. Součástí knihy je katalog Rybových skladeb.

Ryba, Jakub Jan: Můj život a hudba. Přepis a překlad V. Smolová, Společnost Jakuba Jana Ryby, Národní knihovna ČR a Královská kanonie premonstrátů na Strahově, Rožmitál pod Třemšínem 2005.

Ryba o chrámové hudbě