Ukázka z Rybova školního deníku z roku 1791

Vědomí - ušlechtilé vědomí splněných poviností a jistota, že ve svém povolání děláme vše správně, musí nás chránit před všemi nebezpečími, pomluvami a utrpeními. Jsme tu proto, abychom učili, žili a dávali příklad. Jsme zde proto, abychom učinili mládež a skrze ni sebe samé šťastnými. Jsme tu proto, abych své povinnosti co nejsvětěji plnili, přemáhali všechny předsudky, snášeli statečně všechny obtíže s naprostou tichostí, která má základ v náboženství a s ním je spojena, a přenášeli vytrvale na lidstvo, naše spolubratry a ponechávali vůli Boží. Jsme tu proto, abychom žili, myslili a jednali podle předepsaných zákonů, nařízení, otcovských napomenutí a poučení. Pryč se všemi předsudky! neboť jsou to plody temných a blouznivých myšlenek. Nemohou obstát a připravují nám jen nebezpečí. Ale i kdyby zvítězily a přivedly nás do nejhorší tísně, naše duše bude přece mimo nebezpečí. K této poznámce mě přivedla vlastní zkušenost a já sem vkládám podobné, abych ukázal svému nástupci, jak má jednat a kam až jsem dospěl. Bože! ty hledáš mé srdce! přijmi je jako oběť!

Ryba učitel

Bylo již napsáno mnoho pochvalných slov o Rybově učitelském působení v Mníšku a především pak v Rožmitále. Ryba byl svou podstatou, povahou i vlastnostmi rozený kantor. Jeho láska k druhým, ochota, štědrost, píle, nadšení a na druhé straně cílevědomost, přímost, důslednost a zásadovost byly tím pravým základem k jeho učitelské dráze. Do jisté míry idealisticky se ujal místa učitelského pomocníka a poté i učitele, se zápalem a horlivostí vlastní mladému člověku. Tato doba, po reformě nejnižších škol v duchu osvícenských myšlenek, přinesla řadu nových, lepších vyučovacích metod, jichž se mladý Ryba s nadšením sobě vlastním chopil. Stal se obhájcem nové výchovy, již prosazoval proti všem jejím nepřátelům. Povinná školní docházka byla všeobecně zavedena roku 1781. Rodiče měli povinnost posílat své děti do školy pravidelně, pokud se tak nedělo, platili dvojnásobek školného. Ryba jako učitel vyžadoval její plnění, připomínal povinnosti rodičům i samotné obci. Byl zastáncem nutnosti výchovy a vzdělání proti všem připomínkám rodičů a argumentům proti ní. Neuznával nařčení mnohých negramotných rodičů, že jejich děti takové vědomosti nepotřebují.

Úlevy od plnění povinné školní docházky byly v té době značné. Děti byly tou nejlevnější pracovní silou v hospodářství, a proto s požehnáním vlastních rodičů školu zanedbávaly. Ryba si však díky svým zásadám, neúnavné práci a vztahu k dětem, dokázal žáky získat. Sám byl šťasten, byli-li šťastni jeho žáci. Chtěl být jejich pravým přítelem i autoritou, dobrodincem a vzorem. Ryba si byl vědom svého postavení v obci. Jako učitel musel jít ostatním příkladem. Vždy činil vše, co bylo v jeho silách, nic polovičatě. Jeho odevzdání se profesi a dětem bylo úplné. Nikdy se však nesmířil s názorem, že učitel má být spokojen s málem, vždy žádal spravedlnost a důstojný plat za poctivě vykonanou práci.

Jako učitel se neustále vzdělával, pilně četl a studoval, přemýšlel a uvažoval. Ve škole udržoval řádnou kázeň, dodržoval a vyžadoval dodržovat předpisy a rozvrh hodin. Denně vyučoval od devíti do jedenácti hodin, odpoledne pak od dvou do čtyř. Vedle klasických předmětů zavedl i hodinu zpěvu a hudby – od jedenácti do dvanácti, a instrumentální hudby – od čtyř do pěti (či šesti) hodin. Chápal nutnost zpěvu před vyučováním i v jeho průběhu. Dbal o hygienu ve třídě.

Veškeré informace o škole, učiteli i žácích pečlivě zapisoval do Školního deníku (první zápis dne 11. února 1788, poslední 15. března 1815). Jako učitel uznával Ryba nutnost trestů. I při nich však dbal předpisů. Používal i tresty tělesné (metla a rákoska), ale i místa hanby, knihu hanby, tzv. černou, černé známky aj. Odměnou byly především kniha cti, tzv. zlatá, bílé známky a tabule cti. Trestal vše, co odporovalo morálce, neposlušnost, lež, poškozování stromů, neslušné chování v kostele, týrání zvířat, podvod, krádež a další.

Radoval se z nově uspořádaného školství, v němž se začalo konečně dostávat vzdělání všemu lidu. Věřil ve vzdělání, jež pomůže prostým lidem hájit se proti zvůli vrchnosti. Trpkým zklamáním, které se odrazilo ve stále stručnějších zápisech do Školního deníku, se však stal nový školní řád z roku 1805. Snad i zde se projevila ztráta naděje, na níž Ryba postavil celý svůj dosavadní život.

Přečtěte si: Němeček, Jan: Školní deníky Jakuba Jana Ryby. SPN, Praha 1957.