Rybův občanský postoj spočíval v humánním principu tolerance
založené na mravních zásadách antické filosofie a křesťanské víry.
Jiří Berkovec
-
přestože Ryba sváděl určité osobní boje, nebyl revolucionář a nechtěl bořit zažité pořádky
-
nebyl ani ubohým kantorem, kterému by se nedostalo uznání
-
byl loajálním občanem státu a křesťanem a chtěl pro stát i církev vychovávat dobré občany a křesťany a také dobré poddané
-
sdílel osvícenské tendence rakouského absolutismu, Josefa II. považoval za velkého panovníka: Josef velký věčně bude, v řadě velkých vládců půjde.
-
vůdce francouzské revoluce považoval za „krvežíznivce“, odsuzoval jejich krutovládu, stejně jako Nepoleonovu dravou touhu po světovládě
-
byl velmi vzdělaný, znal a respektoval zákony, dvorní dekrety a patenty, dodržoval úřední předpisy, podporoval vládní požadavky, vybízel ke sbírkám na válečné účely a přispíval na ně
-
byl člověkem vysokých mravních zásad, neustále zkoumal své jednání v duchu hesla z titulního listu Školního deníku: Pozoruj denně své činy a zkoumej je.
-
pokud byl v právu, dokázal se bránit i vrchnosti, měl svou hrdost a v nadřízených úřadech nacházel zastání, jeho práce pro školu byla z jejich strany několikrát oceněna
-
v mnoha ohledech jsou některé jeho návrhy nadčasové a velmi moderní (sokratovská metoda výuky, zpěv jako účinný výchovný a vzdělávací prostředek, péče o hygienu a čistotu ve třídách, podpora očkování, výpůjčky knih pro domácí četbu, návrh školních porad…)
-
jeho povahové rysy nejpřesněji vystihl nejstarší syn Josef ve svých pamětech:
S jakou horlivostí a s jakým úspěchem spravoval po více než 27 let rožmitálskou školu, o tom svědčí premium, které mu přiznala c. k. školní správa v roce 1795, a mnoho pochvalných dekretů, které nyní mám já, svědčí o lásce a vděčnosti rožmitálských občanů, pro něž se stal svým vyučováním, příkladným životem a dobročinností nezapomenutelný. S jakými překážkami musel zápasit, dokazuje žurnál rožmitálské školy. Jeho nejlepší skladby jsou ve vlastnictví města Plzně, a proto známy jen málo nebo vůbec ne. Žil nakonec v největším ústraní, hudba, procházka v přírodě, zábavy s dětmi byly jeho jediným odpočinkem. Měl živou a ohnivou povahu, miloval veselí, zvláště v mládí, ale i v posledních letech života. Byl štědrý až do marnotratnosti, jeho živost však byla mocně držena na uzdě jeho skoro panenskou stydlivostí, jeho vysokými ideály o poslání a důstojnosti jeho úřadu, pravou zbožností a živým jemným smyslem pro domácí štěstí. Moji rodiče žili ve vzorném manželství. Nelze přehlédnout otcovu největší dobrosrdečnost v jednání a ve všem počínání: byl by rád vyhověl všem, seč jen byl, pokud mu nějaká povinnost nevyznačila jinou cestu. Jeho chování bylo nenucené, zpravidla poněkud vážné, ale nesmírně srdečné, byl-li s přáteli. Jeho žerty byly vždy slušné a nejdobráčtější na světě, jeho hana sice často kvapná, ale nikdy posměšná. Nikdy jsem neslyšel z jeho úst studený posměch, toho nebyl schopen. Vůči představeným zachovával právě takovou úctu, jakou mu ukládalo jeho postavení, ale zároveň uplatňoval nárok na důstojné, jeho stavu (a vzdělání) přiměřené jednání. Byl zapřisáhlým nepřítelem servilnosti, která byla, bohužel, mezi jeho kolegy na venkově velmi obecná. Protože ho leckterý venkovský duchovní nebo panský úředník neshledával ani zábavným ani dostatečně pokorným, ale naopak velmi pečlivým a v plnění povinností neúprosným, byl některými z nich pokládán za pyšného a jednali s ním s určitým ostychem, neboť dovedl v kontroversním případě prosazovat své právo na vyšších místech a také skutečně v takových případech našel vždy na krajském úřadě i na vysokém zemském místě ochranu proti svévoli úředníků. Obyčejný člověk neměl příčinu naříkat si na jeho pýchu, otec byl ke každému laskavý, ochotný a zvláště si všímal dětí a starých lidí, se kterými jednal ne bez jisté úcty. Povinnosti svého stavu konal otec nadšeně a znal důkladně nejlepší díla o umění výchovy a výuky. Z řečí byl nejzběhlejší v češtině, v němčině a v latině, v nichž se mohl nejplynněji a nejsprávněji vyjadřovat, ale znal i francouzštinu, italštinu a řečtinu. Vedle bible, jejíž důvěrnou znalostí zahanboval leckterého duchovního, byl jeho oblíbenou četbou Seneca, Horác, Garve a částečně i Rousseau. Byl velmi zbožný, ale nenáviděl pokrytectví. Ve svém dětství jsem si představoval Ježíše asi jako svého otce a farizeje jako rožmitálského faráře a jeho kaplany. Otec byl nesmírně výkonný; to dokazuje kromě jeho uznávaných zásluh jako školského pracovníka jeho všeobecné vzdělání a velké množství hudebních skladeb, jejichž seznam lze nalézt v Dlabačově Künstlerlexikon Böhmens, který však by se dal rozmnožit o mnohé dodatky. Jeho vytištěné spisy jsou věnovány částečně zbožnosti, částečně školní mládeži. Nejoblíbenější se staly Pohřební písně, které se zpívají podle potřeby při pohřbech v četných českých obcích v melodiích, které k nim otec také složil. Vztahují se k nejdůležitějším příležitostem společenského života, jejich účelem je útěcha a slitování. Po jeho smrti vyšlo jeho česky psané Uvedení do hudebního života, v rukopise ještě leží obsáhlý Lexikon hudebního umění, rovněž v češtině.
.