.
Česká mše vánoční
.
Česká mše vánoční Jakuba Jan Ryby – klenot duchovní hudby
Skladatel musí umět promluvit k různým srdcím a to dokáže, když své kusy skládá celým srdcem.
Jakub Jan Ryba
K Vánocům neodmyslitelně patří také Slavnostní mše věnovaná oslavě narození Pána Ježíše Krista, v jazyce českém do hudby uvedená Jakubem Janem Rybou, učitelem a ředitelem rožmitálského kůru roku 1796 v 31 letech jeho věku, známá pod názvem Česká mše vánoční „Hej, mistře“, kterou můžeme bez váhání považovat za nejslavnější českou vánoční skladbu všech dob.
Náleží k těm skladbám, které nás dokážou při každém setkání nebývale obohatit, ale vždy jen v takové míře, jakou jsme k tomu disponováni, tedy jakým dílem je naše srdce schopno a ochotno přijmout jejich poselství. Rybova hudba není zdaleka určena jen našemu sluchu, nemá se jen líbit, rozhodně nemá být hudební kulisou stresujících nákupů, příprav štědrovečerního stolu nebo jen souborem melodií navozujících „kouzelnou“ atmosféru Vánoc hluboko v adventní době. Díky své duchovní podstatě míří mnohem hlouběji, až do našeho nitra. Je jen na nás, zda je na to naše nitro patřičně připraveno.
Cílem chrámové hudby je vzkřísit bohabojné city shromážděných křesťanů a dodat jim více síly. Dále má církevní hudba tomuto shromáždění vštěpovat pravou zbožnost, posilovat a zachovávat ji v srdcích. Také chce smyslově představit slávu Všemohoucího a povzbudit nás, abychom Boha uctívali. A nakonec vede k tomu, že do ní vetkneme svou celou duchovní bytost, a tak společně s ní zcela odpoutáni od pozemských věcí v duchu prožíváme Boží moudrost, všemohoucnost a lásku.
Jakub Jan Ryba
Rybovo krédo Co jde od srdce, jde k srdci, se z jeho strany v míře vrchovaté naplnilo při tvorbě textu a kompozici jeho nejslavnějšího díla. Ale z naší strany již to tak jednoznačné není, neboť žijeme ve zcela odlišné době, odtrhávaní od duchovních základů naší civilizace, kdy většina žije „nějakou“ svou víru ve skrytosti, v době, ve které nám mnohé schází, přestože je to nadosah. A všechno to, po čem toužíme, k čemu směřujeme, co nás naplňuje, to, co tak intenzivně a ne náhodou vnímáme právě o vánočních svátcích, vyzpívalo zbožné autorovo srdce, a to s nebývalou intenzitou. Vlastně zcela nenápadně, neokázale, ale také mimořádně a neopakovatelně.
Uděl nám všem pokoj svatý, po němž všichni dychtíme.
Jakub Jan Ryba,
Česká mše vánoční, Ad Agnus
Českou mši vánoční má v povědomí doslova celý hudebně poučený svět. Opakovaně se s ní setkávají i ti, kteří tzv. nevěří nebo víru veřejně nepraktikují, ale nechávají se oslovit živelnou radostností, srozumitelností, a z pohledu posluchače jistou nenáročností hudebního zpracování. Teprve když se ptáme po smyslu a podstatě skladby, pak se i od těch, kteří ji mnohokrát „slyšeli“, dočkáme jen rozpačitých odpovědí. Také ono bodré zvolání mladého pastýře „Hej, mistře“, jímž budí ze spaní nejstaršího pastýře, správce ovčína a dodává „vzhlédni na jasnost, nebes na švarnost, krásu uhlídáš v tento noční čas“, je mnohdy chápáno zcela nelogicky a nepatřičně.
Setkání pastýřů oslovených Božím poslem s narozeným Božím Synem je pro podstatnou část veřejnosti jen pozůstatkem především kvůli dětem udržované lidové tradice, Dítě Boží pouze prostředkem komerce nebo součástí jakéhosi „pohádkového“ vyprávění.
Ale pro všechny, kteří opravdově a upřímně hledají smysl života, je tu Česká mše vánoční jako jedinečná modlitba – plná chval, klanění, díků i proseb, kterým můžeme rozumět všichni. Modlitba zpřítomněná, spontánní, stále aktuální, plná vroucnosti, která však vyžaduje pokorné a otevřené srdce, a to jak ze strany interpretů, tak „posluchačů“.
Za více než dvě století existence už zažila mnohé, ať už to byl následek nepochopení nebo mnohdy problematické interpretace, jejíž příčinou je postupná ztráta hudebnických i pěveckých dovedností, kterými naši předkové disponovali v míře vrchovaté, protože s hudbou vyrůstali a to, co sami nezahráli či nezazpívali, jednoduše nebylo.
Vznikla ale v době, kdy nebylo třeba připomínat všeobecné křesťanské zásady, neboť byly dány jako součást každodenního života. Lidem Rybovy doby nebylo třeba vysvětlovat, co jsou Vánoce, kdo jsou pastýři, kde je Betlém, nebo dokonce, kdo je Ježíš. Prostý člověk sedřený každodenní prací měl v povědomí svátky liturgického roku a uměl je slavit, a vánoční období tehdy trvalo 40 dnů. To vše dnešní svět většinově nepraktikuje, nevyznává, ale mnohdy ani nezná.
Českou mši vánoční mnozí pro její srozumitelnost a živelnost milovali, jak dokazují mj. díla Jiráskova a Baarova, ale jiní ji za to samé odsuzovali. V 2. polovině 20. století se z českých kůrů postupně vytráceli výkonní zpěváci a hudebníci, v kostelích začal v hojné míře zpívat „lid“, a kvůli politickému tlaku tu zůstali jen ti nejstatečnější, kteří byli pro své přesvědčení ochotní riskovat i svou existenci.
Také kvůli odmítavému postoji některých církevních kruhů, kterým na jedné straně nevadila naivnost textů těch nejjednodušších lidových koled, které se při mších zpívají dosud, ale Českou mši vánoční při bohoslužbě „nestrpěly“, byla přesunuta do světských prostor – divadel a koncertních sálů. V podání profesionálních zpěváků a hudebníků tu byla k dispozici všem, které by duchovní prostor mohl přeci jen „poznamenat“.
Koncertní provádění je i dnes v době svobody nejrozšířenější formou její interpretace, a to i v kostelích a třeba nepatřičně v adventní době. Neškolení zpěváci a hudebníci, kterých je i tak zoufale málo, často nemohou nárokům skladby dostát. A pak je tu mnoho nahrávek, které jsou po ruce a jejich poslech je mnohem jednodušší a příjemnější než chladný kostel.
Dočkala se však i politováníhodného obvinění z neliturgičnosti, které však musíme rezolutně odmítnout. Přestože zde Ryba nezhudebňuje tzv. ordinarium, což bylo podstatou tehdejších latinských mešních skladeb, neznamená to, jak bývá často dodnes mylně interpretováno, že by tyto zcela zásadní liturgické texty popřel, či nahradil svými, neboť části své vánoční mše nenazývá Kyrie, Gloria, Credo, jak chybně uvádí drtivá většina jejích notových záznamů, ale vždy Ad Kyrie, Ad Gloria, Ad Credo, tedy určené ke Kyrie, ke Gloria atd. A ony se také z liturgie nikam neztratily, nýbrž zaznívaly ústy kněze, jehož role se od liturgie, jak ji známe dnes, v mnohém odlišuje.
Ryba byl velikým znalcem a ctitelem posvátné liturgie a její službě zasvětil jako regenschori a hudební tvůrce celý svůj produktivní život. Česká mše vánoční naopak s tehdejší liturgií hluboce koresponduje, dotváří a umocňuje ji, pomáhala tehdejšímu člověku intenzivněji vnímat liturgické dění i skrze český text, nejen je „pasivně sledovat“, neboť s ním tvoří jeden celek. Ne náhodou pějí dva soprány „Sláva budiž Bohu velikému“ v části Ad Gloria a pastýři záměrně dospějí po velkých přípravách a přípravě darů do Betléma v části Ad Offertorium a po mistrově výzvě „Dary mu obětujme a je srdcem celujme“ a společné prosbě „Obejmi nás láskou svou, potěš tváří milostnou, obdař všechny milostí, zblaž nás věčnou radostí…“ přednášejí svůj láskyplný hudební dar narozenému Spasiteli.
Zcela náležitě zaznívá v části Ad Sanctus „Nebe hlásej „Svatý“, obloho zni „Svatý“. “Svatý, Svatý“ země pěj, chválu Bohu v síle dej. Nejvyšším onť Pánem jest, nejvyšší mu budiž čest“ a podobně také v Ad Agnus několikrát se opakující niterná prosba „Uděl nám všem pokoj svatý“. Zcela nenápadné ujištění „Zejtra zas přijdem, chválit tě budem.“ dokazuje nekonečnost Boží chvály, v níž bychom měli setrvat.
Zcela v intencích závěrečné modlitby tehdejší liturgie směřované k Nejsvětější Trojici zaznívá závěrečný Chorus jako parafráze posledního starozákonního žalmu 150, v němž je Trojjediný Bůh oslaven prostřednictvím rozličných hudebních nástrojů, „písněmi, modlitbami, milováním…“ vrcholící závěrečnou doxologií a trojím Amen.
A takových souvislostí bychom zde našli celou řadu. Stačí jen moci a chtít porozumět geniálnímu textu, který Ryba vytvořil a hudebním zpracováním nebývale umocnil.
Rybovi šlo o hluboký prožitek mysteria svaté noci na pevném základě, kterým je liturgie, se vší prostotou na jedné a velebností na druhé straně. Každý, kdo se snaží opravdově prožít liturgii s Českou mší vánoční, se stává součástí nekonečného zástupu směřujícího a dospívajícího do Betléma a nalézajícího narozené Dítě, Spasitele světa. Díky ní stojíme před Kristem v touze se ho dotknout a spočinout u jeho nohou právě v okamžiku svatého přijímání, kdy máme padnout na kolena a žasnout, zbaveni pýchy, povrchnosti a zahleděnosti do sebe, majíce srdce chudých pastýřů, s nimiž můžeme v části Ad Sanctus et Elevationem Rybovými ústy prosit „Ó, Dítě, dodej milosti, ať s Tebou vejdem v radosti blažené věčnosti“.
Vzpomínka starorožmitálského regenschoriho Huberta Hoyera
K mému prvnímu kontaktu s Rybovým kůrem ve farním kostele Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále došlo v roce 1959, kdy jsem jako žák houslového oddělení místní Hudební školy Jakuba Jana Ryby a tehdy desetiletý chlapec doplnil chybějící místo v orchestru, který zde každoročně hrál Rybovu Českou mši vánoční o Vánocích téhož roku. Po příchodu na místo jsem byl přivítán zkušenými a vesměs staršími hudebníky a poté jsem zasedl k partu II. houslí, který jsem sdílel s místním holičem panem Veselým. Pan farář Průša přinesl na kůr petrolejová kamínka, aby si muzikanti mohli ohřát ruce, a pak jsme začali hrát. Hudba, prostředí a přátelská atmosféra zkoušek ve mně zanechaly mocný dojem. Skladba mne natolik oslovila, že jsem ji už nikdy neopustil. Od roku 1967 jsem spolu s partem I. houslí převzal řízení celého sboru a orchestru. Těžce jsem nesl oddělení vánoční mše od půlnoční bohoslužby v létech 1969–1988 a s radostí jsem přivítal jejich opětovné propojení v roce 1989. V průběhu času jsem se potýkal s mnoha peripetiemi, především s nedostatkem zpěváků a hudebníků i s určitými obavami spojenými s politickou situací, ale všechno bylo nakonec díky Bohu překonáno. Svobody si můžeme díky Bohu užívat plnými doušky a máme velkou možnost odkaz našeho milého pana učitele a regenschoriho dále poznávat.
.